Proč si vážit života?

21. listopadu 2009 v 21:56 | Voyager |  ostatní

Odpověď je Kitou Aya. Dívenka, jejíž život nebyl v patnácti moc odlišný od života jejích vrstevníků. Byla to veselá dívka, byla plná života, měla přátele a milující rodinu. Jejím snem bylo dostudovat a pomáhat lidem. Jejím snem bylo vdát se a mít děti. Jejím snem byla budoucnost. Budoucnost, která čekala na všechny její vrstevníky. Jí se ale vyhla velkým obloukem....

Do jejího života se pomalu vkrádalo těžké postižení mozku- spinocerebelární degenerace. Aya ztrácela kontrolu nad svým tělem. Nejdříve se jen zpomalovaly její reakce, častěji padala a občas něco neudržela v rukou. Ale nemoc se den ode dne zhoršovala a postupně jí zamezovala dělat pro nás zcela běžné věci- chodit, mluvit, psát, jíst...

V celém průběhu nemoci je Aya vystavována otázce smyslu jejího nynějšího života a budoucnosti. Tyto myšlenky ji i její blízké dokáží vždy uvrhnout do hlubokých depresí, do pocitů bezmoci, do litrů slz. Ale i přesto se všichni snaží Aye pomáhat a podporovat ji, a ona sama se nevzdá až do poslední chvíle. I když se její život chýlí k předčasnému konci, ona se snaží být ráda za každý den, kdy se ještě může nadechnout, za vánek větru, za pohlazení milovaného člověka- za skutečnost, že přes všechno trápení stále žije.

A smyslem jejího života se stává psaní deníků. To, že jsou její spisy publikovány, to, že svými větami dodává sílu a víru všem, kteří jsou na tom stejně jako ona... Tak přesně tohle ji v posledních letech a měsících života naplňuje. Je to vlastně splnění jejího snu- může pomáhat lidem.
A i dnes, více jak třicet let po její smrti, jsou její deníky překládány a vydávány nejen v Japonsku, a stále jsou útočištěm a podporou pro všechny, kteří v životě ztratili smysl a potřebují v sobě samých probudit víru a naději. Proč? Protože naděje umírá vždy jako poslední, a jen z temnoty vychází větší a větší světlo...

Co myslíte- nenapadá vás teď, že byste si měli mnohem více vážit obyčejných věcí? Třeba jen toho, že můžete chodit, mluvit a smát se s přáteli?
Jak byste se zachovali k milovanému člověku, kdyby se dostal do podobné situace? Byli byste schopni s ním vydržet až do úplného konce?
A jak byste se vyrovnali s tím, kdyby podobná nemoc postihla vás samotné?
Je to smutné, ale je to realita....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabriella Gabriella | Web | 21. listopadu 2009 v 22:07 | Reagovat

Nevím ejslti bych se s tímhle dokázala vyrovnat a proto obdivuju lidi,co i přes svojempostižení atd,umějí žít dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama