Březen 2010

*nic*

29. března 2010 v 23:08 | Voyager |  diary
Titullek člýánků chybí. I obsah bude chybět Potřebuju jen naznačit, že se stalo něco velkého. Zatraceně velkého a důležitého a změnil se mi tím celý můj život. Od základů. Překopalo to celý tři prožitý roky nazpátek. Nedokážu o tom zatím mluvit, ani sem si to zatím nesrovnala v hlavě, natožtak abych o tom dokázala psát. Snad ani nebudu, je to strašně osobní.

Chová se jak stalker... >___<

28. března 2010 v 11:12 | Voyager |  diary
Ne, vážně si nechci hrát na ublíženou  chudinku, i když je fakt, že tím "stalkerem" sem to možná trochu přehnala - ale to nic nemění na tom, že mi už zkrátka leze na nervy..
Když prostě někdo nedokáže pochopit, že o něj nemáte zájem, a to ani po rozhovoru, při němž s ním provoláte polovinu kreditu, když je vám pořád schopnej psát esemesky typu "moc mi na tobě záleží... lepší holku sem nemohl potkat..." bla bla bla... Už mě to nebaví.. Člověk přislíbí kamarádství a on si slibuje, že to stejně dřív nebo pozdějc musí přerůst v něco víc.. jenže nemusí!!! A nepřeroste!!! Já o něj nestojím, krucinál, je tak blbej nebo tak nechutně namyšlenej nebo co, že si to v té kebuli nedokáže srovnat??! ÁÁÁ!!
Promiňte, vím, že tyhle kecy nikoho nezajímají, ale když já se s nima momentálně nemám kemu svěřit, holth ste byli první po ruce xDD

surprised..

A pak že to nejde... xD

28. března 2010 v 1:37 | Voyager |  diary
Zas se mi nechce jít spát.. Tak zevlím u netu a ničím si nervy nad krásnejma Asiatama... Ale tuhle fotku sem našla už dřív dneska a nemůžu ji sem nedát.. To jen, aby ste všichni věděli, že to jde!! A že i průměrná bílá holka může mít něco s Asiatem....!!! n____n

cosmopolite

Daily REPORT <27.3.10>

27. března 2010 v 14:17 | Voyager |  diary
Počasí..?
Konečně se umoudřuje, co..? n___n
I když teď momentálně je u nás trošku pod mrakem..x((

Nálada..?
Trochu mě bolí břicho, trochu se nudím, ale jinak fajn.. takovej sobotní klid, no...

Škola..?
Teď relativně v pohodě, i když bych se snad mohla mrknout na fyziku, ne? Ne!!! xDD

Posloucháš..?
Naposled mi hráli myslim Zi:Kill, smrt chlapečka, ale nejsem si jistá...

Čteš..?
Teď topařova průvodce Galaxií (Restaurant na konci vesmíru) od Adamse, pak na mě čeká Kafka (prostě tu zeď přečtu a hotovo xDD)  a taky Stmívání nad Sakurami a Hardboild wonderland a prostě spousta a spousta knížek, takže... >___< xDD

Děláš..?
Sedim u kompu, čtu, chystám se opravovat články, uvažuju, že bych šla ven...

Chystáš se..?
Zítra do kina na klasiku naší rodinky Mikulášovy patálie, s mamkou a bráškou, a pak na týden k taťkovi..

Máš radost z..?
Že sem si všecko vyříkala ze "svým klukem", že mám volný odpoledne, že nikdy nedospěju...

Mrzí/štve tě..?
Že mě bolí bříško, že musím dělat korekturu k časopisu a že nikdy nedospěju...

Těšíš se na..?
Na Mitsu a možná na dva dny v Praze, ale ty asi nebudou..x((

Hláška/motto dne:
Moje typický "Raději budu nenáviděná za to, jaká jsem, než milovaná za to, jaká nejsem."

Písnička dne:
Asi to bude znít divně, ale nějak sem se zaposlouchala do alba Schrei od Tokio Hotel.. nechte si svý blbý kecy, holth svou "špatnou" minulost od sebe neodpářu a je to příjemně nostalgický xDD

Video dne:
Možná dokonce spíš týdne nebo měsíce... *in love* <333 Škoda, že na ten koncert asi nepojedu x((


Obrázek dne:
Obrázek? To je snadný!!! Hardgay whoohooo!!!! Miluju jeho videaaa!! xDDD

Hard gay

Dlouhá sobota s Ellískama

27. března 2010 v 12:31 | Voyager |  diary
Po dlouhé době teď poslouchám Ellegarden, potichu si s nima prozpěvuju a přemýšlím, jak dlouhá sobota tohle asi bude. Z toho večerního "dvojrande" asi sejde, protože je prý ten Prokletý ostrov moc velká blbost na to, aby se utrácelo za kino. Ani nevíte, jakou mi to udělalo radost, ten včerejší večer s ním a s nima (xDD) mi docela stačil >___<
Zato ale nemám vůbec co dělat.. Meii je s Davim, E. odjela na chatu, s A. se mi stejně ven nechce xD, Mitsu určitě nepřijede.. No co, stejně toho mám i tak spoustu na "práci" - odepsat sestřence, na čtení přede mnou spousta krásnejch knížek, taky musím udělat korekturu školního časopisu, též by nebylo od věci s něčím pomoct mamce v domácnosti nebo se něco málo naučit xDD Uvidíme, mno... Teď momentálně asi dočtu Restaurant na konci vesmíru a pak... zavolám Jimmymu xDD kecám, ale včera sem to málem udělala xD No nic, jdu si číst, poslouchat Ellísky a... Snad se nenudit.. ;o))
PS.: Do té korektury se mi vůůůbec nechce >____<


Prostě si se mnou nerozumím, jsem jiná než já...

26. března 2010 v 23:52 | Voyager |  diary
Já?
Kdo že to vlastně?
(mimo článek - nějak mi odumírá pravá ruka, nevím proč, ale blbě se mi ovládá, takže tenhle článek píšu s dost velkým úsilím a s asi stejně velkým množstvím překlepů, ale co...)

Poslední dobou až moc používám slova typu: "Tohle já nechci, to prostě nejsem já..." a vyhýbám se tak spoustě věcí ve svým životě, který by ho mohly nějakým zásadním způsobem ovlivnit. Jestli v dobrým nebo špatným směru, to se asi nedozvím. Nejen proto, že jim čistě z konzervativnosti a strachu z novýho vůbec nedám šanci se projevit, především taky proto, že se ve mně v jejich souvislosti vždycky mísí naprosto protichůdný pocity. Možná bych mohla mluvit trošku konkrétnějc...
Třeba dneska. Po včerejším telefonátu sem šla stejně za Mirkem. Nejdřív sem si hrála s malým Aďou, což bylo stejnak uplně nejlepší, prostě si s malý capartem rozumím víc než s devatenáctiletým klukem, ok, sem velký dítě. Pak v sedm sme šli ven s Míšou a Petrem, takže to vypadalo jako něco jako "dvojrande", což to ale samozřejmě nebylo! Já totiž s Mirkem nechodím, ale mám pocit, že pán si to stejně zřejmě neráčil připustit... Ale o to nejde. Chtěla sem mluvit spíš o tom, že sem si s nima připadala spíš jako s Finnym a Lum, prostě jako s lidma, kteří jsou ode mě téměř jednu generaci a asi milion životních zkušeností vzdálení. Všichni se chodí bavit ven, vžichni sexuálně žijou, všichni kouří a pijou do němoty... Prostě sou všichni "na pohodu", "v klidu", "cool" či jak tomu chcete říkat... Je fajn nahlídnout do takovýho světa, ale tohle nejsem já. Nebo sem?  To je právě moje dilema (MUCC - Dilemma, krásná písnička, mimochodem...).  Protože.. bude to znít asi strašně schizařsky, ale... jedno mý já si v těch chvílích říká "Tohle prostě nejsem já! Já sem se svýma kamarádkama, v kavárně, nad knížkou nebo u kompu, slintáme nad klukama z obrázků, řešíme školu a běžný starosti, nakupujem, bavíme se prostě jinak.. nepijem, nekouříme, netaháme se bůhvíkde bůhvíským po noci, nekurvíme se s klukama, prostě..." prostě sme slušný nezkažený děvčata, proč si to nepřiznat. To první já ale taky postrádá seběvědomí a vtakovejchle chvílích, i kdyby ji napadla sebelepší a sbevtipnější poznámka nebo průpovídka, stejně bude držet hubu, co kdyby se to náhdou ostatním nezdálo.. Za to můžou ty poslední roky na základce a taky autoritativní a pohrdavej přístup mýho staršího bráchy- nebrali mě prstě vážně, byla jsem dítě, jehož gvtpy nejsou vtipní a názory relevantní... A asi mi zůstal komplex. Druhý já si v těch situacích ale řík "To je fajn.. Baví mě tu sedět a poslouchat je, jsou tak otevření a zábavní, je s nnima sranda, jsou prostě v pohodě..." po čemž následuje to neodmyslitelný "..až budu jako oni, taky se budu takhle bavit." Jenže já už jsem jako oni. Bude mi sedmnáct, nemám koho dorůstat. Jsem prostě jinná. Jedno mý já je z toho nadšený, protože přesně takový být hcce a je hrdý, že se nedalo stáhnout touhle "spodinou" či jen "středním proudem tupejch pubescentů". Druhý je zamindrákovaný. Říká si, že je nudný, poslušný, a především DĚCKO. Malý děcko, který si bude spíš rozumět s devítiletým než s devatenáctiletým klukem. Malý děcko, který má s kluků respekt a nedokáže se před nima tak uvolnit jako před holkama. Malý děcko, který se s kamarádkama chláme nad prasárnama, ale když se mají týkat osobně jí, stydí se. Malý děcko, který dokáže akorát slintat nad svým idolem, ale víst vztah by nedokázalo. Malý děcko, který zůstane uvězněný ve svý fantazii, zatímco ostatní kolem bdou dospívat. Malý děcko, co zůstane navždycky samo, s hubou plnou výmluv. Vyčkávajíc na svýho "prince na bílým koni", kterýho vlastně ani nechce. Proč? protože to první já je takhle šťastný, vyhovuje u to, o je přesně to, po čem ono touží. A to druhý je ale tak jiýn, jak jen může být, chce dospět, chce se bavit a chce žít naplněnou láskou.
Je to strašlivě složitý a absolutně neřešitelný. To proto je tak nádhernej soulad obou mých já, když najdou nějakej komprois. Když jedno má rádo melancholii, klid, soukromí a druhý ruch, zábavu a lidi? Chodí po městě/podnicích, kde to žije, kouakj se na lidi kolem.. Nejsou ve středu dění, jsou sami a v klidu, ale vnímaj ten dynamickej pulzující život kolem. A když jedno mý já chce skutečnou reálnou lásku a druhý by jen slintalo nad dokonalejma chlapcema? Zajdou do vitenamskejch obbchodů očumovat ťamíky, vyměňovat s nima nesmělý úsměvy, pro jedno já jen jako 4D kino, pro druhý já s nadějí v možnost vztahu. Jo, tyhle náhodný kompromisy sou krásný a proto tyhle okažiky nejvíc miluju. Jenže to není život. Nežít naplno ani jedním životem, nemoct se rozhodnout, kdo vlastně jsem a co vlastně chci, to je akorát příšerně frustrující. Každopádně to, že jsem dítě, je pravda. Jen nevím, jestli dofat, že ještě někdy dospěju, nebo se smířit s tím, že jsem prostě taková...
Doufám, že tyhle články nikdo nečte.. Asi ne, když nepíšete komentáře.. No co, koho by zajímal život nějaké puberťačky, což xD

Když vás rozchod nebolí

25. března 2010 v 21:57 | Voyager |  diary
Ze života jedné (normální) šestnáctky...

Sedím u kompu a cpu se jackfruitem - vím, že v půl deváté už bych nic jíst neměla, natožtak sušený ovoce, ale já si to dneska zasloužím. Byla jsem moc statečná a zachovala jsem se jako velká holka. Postavila jsem se "problému" čelem a vyřešila ho sama a s hrdostí mně nevlastní..



Totiž, šla jsem zrovna kolem půl osmé se svou kamarádkou z Tesca a začal mi zvonit mobil. Aha, říkám si, asi už mě shání doma. Jenže ouha, neznámé číslo. Opilá večerním klidem a posilněná přítomností blízkého člověka jsem nebojácně zvedla sluchátko.
"KONNICHIWA!!!", ozve se nadšeně chlapecký hlas.

"Prosím?", otážu se a prakticky okamžitě zavěsím.
"Kdo to byl?"
"Nemám tušení.. Japonec asi ne. Víš mám strach, že to byl... Mirek."
Mirek je kluk, se kterým jsem byla venku a pravděpodobně se do mě (bohužel nešťastně) zamiloval. Pár dní mě bombarduje esemeskama. Na jednu stranu děsně hezký a milý, na stranu druhou děsně otravný a vlezlý.
A jak jsme byly s kamarádkou v dobré, až rozjařené náladě, hodily jsme na něj trošku špíny typu:
"Ať jde do prdele už ku*va!" "Jo, pošli ho normálně do p*če!"
A pak kolem nás projela partička kluků na kole. Jeden z nich na nás na poslední chvíli zavolal "konnichiwa" a nám ihned došlo, která bije. Byl mezi nima. Všechno slyšel.

Zhroutila jsem se u nejbližšího *ani nevim co to bylo, ale dalo se na to sednout* a chvilku se jen klepala. Proběhlo srdceryvné utěšování/zoufalství, uklidňování/vyšilování, chlácholení/panika. Samozřejmě, že mi leze na nervy a rozhodně s ním nic nechci mít, ale.. aby se to dozvěděl TAKHLE? To faktr nechci! Na to si ho fakt vážím, vždyť ke mně byl milej, pozornej a v jistým smyslu i empatickej...!  Jo, je fakt, že už delší dobu jsem mu neodepsala na esemesky a furt odkáladala chvíli, kdy mu to budu muset vysvětlit, a že tohle v podstatě všechno usnadnilo a urychlilo, ale.. já přece nejsem žádná bezcitná mrcha, chtěla jsem, aby to proběhlo v klidu a s pochopením!!!

Kamarádka mě celou cestu domů uklidňovala. Mezitím mi zavolala naštvaná mamka, že doma už jsem měla být před hodinou a že si to pak vysvětlíme, což mi na náladě nikterak nepřidalo. Rozhodla jsem se, že až přijdeme před náš barák.. nebo aspoň na náměstí, kde bude klid od aut.. zavolám mu. Zavolám, omluvím se a pokusím se všecko vysvětlit. Trénovala jsem si, co řeknu, na mé kamarádce, a přiznám se, že jsme se u toho dost nasmály, i když mi vlastně bylo úplně příšerně, ale nějakým způsobem jsem se přece rozptýlit musela. Jo, nezdálo se to tak zlý, dokud jsme nepřišly na náměstí...

"Prosím tě, drž mě za ruku.. Ne, obejmi mě.. ne radši rovnou telefonuj za mě.."
Vrhala jsem na ni usoužené pohledy a hledala pomoc, zoufala si na celý náměstí, až se po mně ohlíželo těch pár večerních toulavých opozdilců.
"Tak jo, jdu na to.. Stačí jen zmáčknout tady to "volat", vlastně je to strašně snadný... NE!!! Já to nedokážu! Já už myslela, že to mačkám, ale pak sem si představila, že bych to fakt udělala, a prostě to nedokážu!!"
Tak tímhle stádiem nerozhodnosti jsem si prošla v následující půlhodince asi x-krát. Nakonec mi musela začít vyhrožovat tím, že mi to zmáčkne sama a dokonce i tím, že odejde a nechá mě v tom. Tak jsem se sebrala a ani nevím jak, prostě jsem to zmáčkla. A volala.

"Halóó?" Znělo to vesele, až moc na to, jak jsem myslela, že si to vezme osobně. Nevěděla jsem moc, co si o tom myslet. Tak jo, pokusím se citovat celej telefonát, aspoň zhruba.
"Ahoj Miro.. Totiž, tys byl teďka před tím Tescem, že..?"
"Byl, no..."
"To, jaks mi volal, vím, že sem zareagovovala dost přehnaně, omlouvám se, nechtěla sem tak vyjet, prostě sem měla všeobecně blbou náladu, sem celej den nervózní a unavená a protivná a nebylo v tom nic osobního." (teď jsem možná malinko lhala, ale něco jsem říct musela a tohle jsem měla natrénovaný ;o)
"Jasně, v pohodě, chápu to. Spíš mě to tak obecně mrzí, že mi už pár dní vůbec nepísáš.." (nesnášim to jeho slovíčko "písat" >___<)
" Jo, tohle.. To je vlastně ten důvod, proč ti volám.." (teď mi dal pauzu na monolog, tímhle děkuju n__n)
"...Víš, neber si to osobně" (fakt sem to slovní spojení použila 2x ?!) "já tě mám fakt ráda, moc si tě vážím, toho cos pro mě udělal a cos pro mě chtěl udělat, tebe si vážím, si strašně fajn.. Ale prostě se bojím,že my dva si zkrátka nemůžem rozumět, jsme každej úplně jinej, každej vedeme aprosto jinej způsob a styl života a ani jedez nás se určitě nepřizpůsobí, já se určitě měnit nechci.."
"Ale to po tobě přece nikdo nechce..."
"Jo, to vím, jen.. Prostě, je mi s tebou fajn, ale asi něcítím.. totiž, jestli ty něco cítíš, tak mě to fakt strašně mrzí, ale já to prostě vůči tobě necítím, nemá to budoucnost a chození kolem horké kaše by bylo zbytečný trápení pro oba... Prostě jen nechci, abys třeba ode mě očekával něco, co ti nemůžu dát... " Vsadím se, že krom toho jsem namlela ještě spustu dalších nepodstatnejch keců a strašně sem se opakovala, ale holt nervy sehrály svou roli..
"Dobře, ok, to přece neznamená, že nemůžeš napsat, přece i tak můžem zajít ven nebo tak, ne..?"
"Jo, přesně, to by bylo fajn! Já sem tak ráda, že to takhle bereš...!"
"No, snažím se to brát sportovně, víš jak.."
"Klidně můžem někam zajít, třeba v pátek, teda jakože zítra, jo?" Já debil úplně zapomněla, že mám na zítřek domluvený jít s Meii kupovat rifle, ale co, ona se mnou taky dneska nešla běhat a jelaradši s Davim na brusle, tak co xD
"Super (o:"
Tak jsme se něja rozloučili, zavěsili a... konec. Začala sem se nahlas smát do noci, jásat do noci a...
"Mám to za sebou! Juchachéééj! A ani to tak nebolelo!"
E. mi gratulovala, měla radost i za mě a... pomalu jsme se odebraly k našemu. Mamka už musí vyšilovat, napadlo mě. No a co, vysvětlím jí to. (A taky že vysvětlila - stačilo říct, že jsem volala Mirkovi a prostě jen dlouho sbírala odvahu, a to hned její zvědavost přebila veškerej vztek xDD)

Ještě před rozloučením přede dveřma jsem se E. svěřila s myšlenkou, která mě trápila od té chvíle, co sem vyslovila větu "Můžem někam zajít, třeba v pátek!". Jsem zvyklá, že když sem nervózní, řeknu spoustu unáhlenejch rozhodnutí, který mě pozdějc dost mrzí. Třeba tohle.
"Hele... Asi budu znít strašlivě nevděčně, ale... Já se s ním nechci vídat ani jako s kamarádem - to, že sme každej úplně jinej je holth pravda a ke všemu mi prostě leze na nervy..."
Tak na tohle už prostě nejde nic říct. Jako by mi nestačilo, že sem se sama zahrabala do prvních sraček vztahu, a teď se zas zapletu do nechtěnýho přátelství. No co, sem blbá, za to se platí xDD
Ale taky si říkám, že když už ve mně nebude vidět flák masa k ojetí, třeba už nebude tolik prahnout po tom mi psát a vídat mě. Prostě mu nedám, dřív ani pozdějc, snaha je (a byla) zbytečná a vsadím se, že kamarádství se mnou ho moc dlouho bavit nebude.. xDD

P.S.:
Pochybuju, že to někdo dočetl až sem, a pokud, tak vás obdivuju xDD Je to jen výblitek z nudného života jedné průměrné puberťačky. I když je vyjímečná. Ale to jsme každý, není to nádherné? Ach, jaká sentimentální nálada.. Já chci Vietnamce... Třeba Rossmana.. Nebo některýho panďáka... Měla bych jim přestat dávat krycí jména podle toho, kde pracujou... Co třeba zavolat Jimmy Ho? Jen poslouchat ten jeho asijskejch hlásek... Nikdy nezapomenu na ten úsměv... Na to, když nám dal ten telefon.. A když sme si tak koukali do očí, jak mi dával hamburger, jeden nervoznější a zrudlejší než druhej xD Tu chvíli bych si opakovala znovu a znovu... Vlastně všechny ty chvíle.. . Vlastně každou chvíli, kdy vidím krásnýho asiata... Takový 4D kino na dokonalost... Mirek může říkat konnichiwa jak chce, ale Japonce to z něj neudělá.. Tak jo, už vás přestanu otravovat. xDD Tohle je vlastně můj život, moje zážitky a moje myšlenky, co mi sem lezete?! xDD Ne, vážně.. jdu se osprchovat.. I když jsem do sebe během psaní článku naházela celej pytlík toho jackfruitu, pořád si připadám o moc lehčí.. prostě mi tím telefonátem spadl velkej kámen ze srdce...n_____n To ale neznamená, že bych přestala s dietou nebo cvičením nebo co- tohle byl jen malej úlet, co sem si zasloužila, alep okud chci dokonalýho Vietnamce, musím být dokonalá Voy..n____n

Tohle je podle mě dokonalost.. Je to sice už dýl,co sem to kreslila, nakreslený to dokonale není, ale.. spíš mi jde o to, co je tam.. vidíte, jak já.. a ťamík... to je utopie, to je hloupá naivní nesplnitelná touha, tohle..

já a ťamík




Fotky z Vídně.. a.. a...?!! (x_<)

23. března 2010 v 21:44 | Voyager |  diary
Byla mi navrácena má skorovlastní flashka plná fotek z našeho posledního únorovýho třídního výletu... díky, Meii... n___n
Tak se s váma věrnejma přece nemůžu nepodělit... xDD

Voy








































Téhle si tuplem važte - fotek, kde se směju, je kupodivu nějak málo... xDDD
Voy vychlámaná







































Já s huhulákem Pískletem, vlastně netušim, co to bylo za zrůdnost, ale bylo to strašlivě kawaiiné a jen to tak ťufně pískalo, tak sem tomu hodila hrst centů... A za to sem se směla vyfotit xDD
Voy a huhulák







































A tady sem se svou idlokou.. Mou platonickou láskou... Teda, teď už to tak neprožívám, ale tehdy sem do ní byla fakt dost bláznivě zamilovaná... A tak mě s ní Meii "nenápadně" vyfotila.. xDD
já a Ona..







































A když už sme u těch znásilněníhodnejch slečen, tak.. Meii by mně zabila za porušení autorskýho práva bo tahle fotka nemá daleko k dokonalosti... Ta asijská princezna.. no nespapali byste ji..? <33
Asian chick







































Dobře, to by mohlo stačit... pokud ste to "dočetli" až sem, pak... se k něčemu přiznám... Dneska.. sem byla S Meii běhat.. Hime šla s náma, dělala nám tahouny na kolečkovejch bruslích.. Já vím, že je to proti veškerejm mejm životním postojům, proti mé fanatické závislosti a lásce k jídlu a mému odporu k pohybu a neskonalé lenosti, ale... Já asi začínám s něčím jako "honba za figurou"... Chci si to podchytit hned v začátku, než se ze mě stane chodící hrouda tuku... Asi sem magor, ale vzhledem k mé vůli mi to stejně dlouho nevydrží, takže žádný strachy xDD Ale když ty asiatky jsou všecky tak štíhlounký... Závist je hnusná xDD

Moje reportáž z "tábora smrti"

19. března 2010 v 21:59 | Voyager |  moje tvorba

Dneska jsem se zúčastnila exkurze v největším z vyhlazovacích koncentračních táborů, v továrně na smrt. Osvětim jedna, KL Auschwitz, a Osvětim dvě, KL Aushwitz II - Birkenau. A i přesto, že mě mamka předem upozornila na hlubokou citovou působivost, někoho jako já to jen těžko ubrání od následného šoku.
Nemusím snad říkat, jak těžko se mi teď hledají vhodná slova, a to na tom má moje únava jen sotva nějaký podíl. Ale i když mi je těžko a teskno ze všech těch hrůz, jsem teď především šťastná. Proč? Pokusím se to shrnout...

Už v autobuse nás náš pan profesor geografie zahrnoval všemi "zajímavostmi" doby. Ani na mě tak silně nepůsobila ta neskutečně vysoká čísla (7 milionů židů z celé vropy, z toho 1,5 milionu zemřelo tady - muži, ženy, děti). Mnohem víc mě zraňovaly ty nechutné detaily.
...nahnali do plynových komor - i přes tu ocelo-betonovou zeď byl slyšet jejich nelidský křik, když tam asi dvacet minut umírali ve strašných bolestech, proto sedm "esesáků" kolem tunovalo motorky, aby přehlušili jejich volání a nevyděsili zbytečně ostatní obyvatele tábora... ženy a děti zabíjeli hned po příjezdu - jdete se jen koupat, jedete do lázní, říkali jim... popelem potom hnojili pole... z lidských vlasů tkali látky... oblečky mrtvých dětiček rozprodali po německých sekáčích... z tuku těch, které nespálili, vyráběli mýdlo...
Nejhorším slovním spojením celého jeho monologu pro mě bylo "spalovací pece". Nevím proč. Asi mě to jen primitivně "vyděsilo".

Když jsme potom zastavili před budovami Osvětimi 1, začalo mi být mírně nevolno od žaludku a nechtělo se mi dál. Velká fantazie je strašně vzácný dar, vážím si ho, ale jsou i situace, kdy bych se jej s radostí zřekla. Viděla jsem ty stovky lidí, ne nás, ale je, jak jdou tou širokou ulicí - pohublí, s prázdným pohledem, bez kapky víry či naděje, někteří z nich se klátí k zemi a umírají, někteří hladově polykají hlínu, někteří jsou nemilosrdně stříleni. Děti s bříšky nafouklými hladem už nemají sílu brečet, matky pološíleně drtí v náručí svá mrtvá miminka, pro která zkrátka neměly dost mateřského mléka. Všichni jdou jako houf krav, nikdo se po nikom neohlíží, nikdo se nekouká ani nahoru, protože průzračné nebe až moc voní svobodou, která by se pak příliš bolestně zdála být na dosah ruky...

Následovali jsme průvodkyni. Vnímala jsem ji, přesto jsem byla jakoby jinde. Držela jsem se za ruku se svou spolužačkou a dle jejího stisku věděla, že prožívá totéž co já.
Došli jsme k bráně s oním proslulým nápsiem "Arbeit macht Frei" - Práce osvobozuje. A já poklesla v kolenou a cítila, že dál nedojdu. Nemohla jsem.
Ale samozřejmě, že jsem mohla, vždyť to byl teprve začátek! Přece bych se nepřipravila o tolik fascinujících věcí, které tu ještě byly k vidění - ty "zvířecí kotce" pro vězně, ta zeď smrti, u které je stříleli, ty hromady vlasů a bot a oblečení a brýlí a hřebínků a rozbitých hraček, ty plynové komory a moje milované pece na těla - tři dospělá či pět dětských. A stejně úžasná byla ta prostranství, kam, jak nám průvodkyně barvitě líčila, vyháněli do mrazu nahé nově příchozí, mokré a zubožené, běhali tam zmateně jako dobytek, jako blázni, mrzli a nedovolali se pomoci - a já je tam viděla... Byli všude kolem. Na místech, kudy jsme procházeli my. My byli oni. Šli jsme v jejich stopách. Strach. Zoufalství. Bezmoc.


Na téma " "zvěrstva" ve vyhlazovacích táborech za 2. světové války" by se dalo mluvit dlouho (píšu je do uvozovek, neboť pojem "zvěrstva" je zcela zcestný - zvířata by nikdy nic podobného neudělala). Jenže to já nechci. Myslím, že ty tři odstavečky úplně stačí, abych nastínila své pocity. Navíc, utápět se v depresích nad věcmi dávno minulými je sice milé, nicméně naprosto zbytečné. A já přece psala, že jsem z těch míst odjížděla šťastná, ne snad? Ráda bych vám tedy nastínila i tyhle pocity - konkrétně k nim vedly tři silné impulzy.
Vlastenectví, lidská pospolitost a svoboda.

V druhém z obou táborů, v Birkenau, mi z projevu naší průvodkyně a následných sáhodlouhých rozhovorů s přítelkyněmi pomalinku došel ten první.
Ty velké země, Německo, Francie, Itálie, ty, ke kterým my teď vzhlížímě jako k ekonomickým velmocem z G8, a dokonce i naši bratia zo Slovenska - tihle všichni zaprodali své vlastní lidi a především svou hrdost a čest. My ne. My vytrvali.
Ano, uznávám, nikdy v historii jsme nebyli bůhvíjací rebelové, vždycky jsme spíš "drželi hubu" a náš odboj byl povětšinou tajný a jen proto, abychom sami neztratili naději, taky jsme nikdy nevedli válku ani nečinili žádné podobné hrdinské činy. Ale taky jsme se nikdy nepřidali na "stranu zla". Uvnitř, sami mezi sebou a sami uvnitř sebe, jsme vždycky zůstali Čechy. V srdci jsme stále byli čístí a sví, nemuseli jsme se stydět sami před sebou a to nás činilo svobodnými i v dobách poroby.
Jde-li do tuhého, dojde nám, jak moc milujeme ten náš "ráj to na pohled" a nepustíme se jen tak našich tradic a ideií... Tak právě z téhle země já pocházím a jsem na to hrdá!

Pro zbylé dva impulzy jsme se opět vrátili do Osvětimi jedna.
Výzva pana profesora zněla, ať si uděláme na tři hodinky rozchod, než pojedeme domů. Bylo zcela na nás, zda se ještě půjdeme podrobněji podívat do "koncentráku", obejdeme místní obchůdky nebo jen posedíme na lavičce.
Možnost jedna padla ještě dříve, než ji vyslovil - projít si znovu těmi pocity skutečně nepotřeboval nikdo z nás. Proto jsme šli koupit nějaký ten suvenýr a pořádnou čokoládu na uklidnění nervů. Ne všem ale pomůže čokoláda, a proto jsem se vytratila se svou spolužačkou projít do jedné z opuštěných uliček. Celou dobu jsem se snažila přesvědčit ji, ať se vzpamatuje, že smutněním nic nezpraví a život jde dál, ale jelikož jsem sama svoje slova nemyslela nijak vážně, nedivím se, že jim nevěřila.
Když jsme přišly zpátky před vchod, zbytek třídy byl pryč, ale nijak nás to netížilo. Chvilku jsme zklesle seděly, pak jsme přece jen trochu pookřály při házení křupek hladovým krkavcům, kterých tam bylo skoro tak moc jako návštěvníků.
"Hele, vidíš toho Asiata vedle té černošky..? A tu skupinku Japonců támhle?" začala jsem zvesela. Odvětila mi, že teď opravdu nebude unešaná ani ze sebehezčího ťamíka. "Ale ne, to jsem tím nemyslela! Uvažuj přece - není to nádhera? Podívej na všechny ty lidi! Na tu nepřebernou směs kultur, ras, národů, jazyků..! Holocaust je jedna věc, je součástí lidské historie a na tom se nic nezmění, ale koukej! Dívej, co to s lidma dokázalo udělat, sjednotilo je to! Už neexistujou hranice, lidi se spojili a společně bojujou za to, aby se historie už nikdy neopakovala! Jsou tu lidi ze všech koutů světa a každý jeden z nich si zatarceně dobře uvědomuje, kde je a co se tu dělo! Ale stmelilo nás to a my se teď, jako jedna velká planeta, můžeme společně postavit všem extremistům vystrkujícím růžky, víme, co nechceme, a společně to už nedopustíme - dostali jsme lekci a poučili jsme se. Polák stejně jako Němec, Čech stejně jako Slovák, Japonec stejně jako Afričan!"
A v téhle chvíli už byla nálada přece jen lepší.
Účelem exkurze v táboře smrti není lidi znechutit a vyděsit, ale varovat a poučit. A spojit.

A celý ten sladkobolný den byl završen první a poslední situací, co mi dnes dokázala skutečně vehnat slzy do očí. Naštěstí ne smutku, ale dojetí.
Na trávníku před táborem stáli mladíci z Izraelské školy, Ano, Izraelci = ano, židové. Stáli v kruhu, drželi se kolem ramen a pohupovali se do rytmu písně, již sami zpívali. Nebylo třeba rozumět slovům, i když šlo nejpravděopdobněji o nějaké židovské náboženské texty.
Jen si to zkuste představit - Osvětim, místo, kde byl pobit asi milion takových jako oni, jen proto, že měl svou víru. A oni, prapotomci těch, co vytrvali, tu teď stáli, objímali se a zpívali. Teď, po šedesáti letech. Svobodní. Nikdo je za jejich víru nepronásledoval, nikdo je nezastřelil. Naopak, lidé se zastavovali, poslouchali, natáčeli je, zůstávali fascinovaní. Právě na místě, kde jejich společníci našli smrt, oni teď nachází největší pochopení.
Teprve v té chvíli mi konečně plně došlo, co vlastně znamená ono slůvko "svoboda". Když děti těch, co tu byli zabíjeni, tu teď mohou bezstarostně běhat a smát se.
Vlastně už jen to, že si člověk můžr založit tenhle blog a skrz něj prezentovat svoje názory a myšlenky, bez cenzury, je taková vzácnost! Ostatně i spousty dalších věcí bych si měla vážit mnohem víc než doteď - mám co jíst, kde spát, mám střechu nad hlavou, mám lidi, co mě milují, mám vzdělání a budoucnost, žiju. Ale to jen tak na okraj... ;o)

Doufám, že tato slova se dostala až k některé ze zbloudilých čtenářských duší a že se nad nimi někdo skutečně zamyslí.
Já už mám ale pro dnešek přemýšlení až až. Potřebuju se z toho vyspat. Ne, nebudu mít noční můry. Ne, protože vím, že ti lidé umřeli pro nás - aby nás vykoupili a zajistili nám (povětšinou) uvědomění a mír. Je to snad až moc kruté, ale snažím se říkat si, že to byla lekce, kterou si lidstvo zkrátka musí čas od času projít - stejně jako například potopa světa. Poučit se a pokusit se začít od začátku.
Ano, už teď je mi jasné, že ty budovy tam jako připomínka nevydrží stát věčně, že přijdou další a další generace a lidé pomalu zapomenou, že genocida bude v myslích dětí dětí našich dětí zapsaná jen jako pouhá poznámka ze sešitu dějepisu, a že pak znovu přijde NĚCO, co bude muset i toto lidstvo probudit z naivního snění a prověřit jejich morálku. Ale dnes ne. Dnes buďme aspoň chvilinku šťastní. oukej....? ;o)


Arbeit macht frei

I'll suck it up...!! x___X

18. března 2010 v 19:09 | Voyager |  diary
To je zas zapičenej den dneska...
Říkám si, zítra jedem na třídní výlet a naši maj dneska odpolední, takže mě celý odpoledně čeká naprostá volnost a nicnedělání a... achjo x((
Sedím tu, v pokojíčku, a nehorázně se nudím..>__< Teoreticky bych mohla vypadnout ven, asi taky brzo vypadnu, ale oni sou všeci moji milovaní už venku vypadnutí a já nemám s kým jít.. ještě že je to tak jen dneska, jinak bych asi sama zmagořila x((
Chtěla sem si teda aspoň kreslit nebo číst nebo něco napsat, ale ani k tomu se mi přes mou otrávenost a znuděnost nepodařilo dokopat... Tak sem jen stáhla to nový album LM.C (chci s ho naposlouchat, furt tajně doufám, že ten konzík v Rakousku vyjde ;o)) a poslouchala sem, probírala se vším gay-pornem v kompu a ani na to sem neměla náladu (což mě nepřekvapuje, bo je mi z toho stejně poslední dobou akorát blbě nebo do smíchu xDD)... Prostě jen sedim u kompu a nedělám nic konstruktivního, ani sem zatím nevysála a neumyla nádobí, prostě... sem nasraná, že tu sedím doma sama a tak sem zahořkla vůči jakékoli činnosti.. já sem si totiž za posledních pár dní zvykla toulat po městě až bůhvídokdy! Ale sama je to nuda, bébé..>__<
Tak jo, už mlčim (cituju z knihy Restaurant na konci vesmíru: "Drž hubu,", navrhl. x) Asi teď vysaju (doufám, že tím naseru veškerý sousedy, co chtěj večer klid xDD) pak se kouknu do té kuchyně na nádobí a nakonec... Se asi pustim do něčeho tvořivýho nebo aspoň smysluplnýho.. a nebo pudu ven... třeba i sama, je mi to putna, hodim na sebe bundu a empéčtyřku a budu tež ok...
Shawn yue..<333

Tošna a Jošna na to přišli za mě...

18. března 2010 v 18:47 | Voyager |  diary
Malej úryvek z dlouhýho textu, ale jen ta část, kterou sem si z toho vzala pro sebe a podle které se chci (někdy do budoucna, snad xD) řídit. Hlavně ty zvýrazněný pasáže.. Bože, X mi určujou way of loving...xD
I've been waiting for love to come
Someone who wants to touch me inside
...
Voice of faith, I'm starting to realize
Now my eyes can see
I have gone so far
...
And I'm looking for love to reach
Someone I want to touch deep inside

Light shines on my sight of doubt
Don't be afraid
Move forward one step

Willing mind is what I have found at last
....
I believe in myself and trust what I do
...
we are x

Budou tu mít koncert!!!!!!!!!!

17. března 2010 v 22:56 | Voyager |  diary
ÁÁÁ!!! Já se poseru!!!
Dobře, ne tady, ale v Rakousku, ale to neva, bo od Prostějova je do Vídně stejně ještě blíž než do Prahy!!!
Lístky sou sice mnohem dražší než byly tehdy na Diru, stojí skoro tisícovku, ale...
ÁÁÁ!!!
Já na ten koncert chci!!!
Ale.. jde o to, že...
Na ty Diru sem jela bez své nejlepší přítelkyně, prostě s jinou milovanou, bo té druhé to rodiče nedovolili a ona se z toho ještě pořád vpamatovává, i když je to už skoro rok...
Tentokrát bych jí už zdrhnout nemohla!! Na to ji mám moc ráda!!! CHCI aby jela se mnou!!!
Ale když ona má tak zapičený rodiče...!!! Nemaj argumenty nebo pádný důvody, prostě jen zakazujou!!! Nhledají kompromis, jen poroučí, snad se vyžívají v tyranii nebo co!!!!
Nevím, jestli o tom onzu vůbec uvažovat.. Bo když jí o tom řeknu a oni to zakážou, bude zklamaná (a to i přesto, že bych to tentokrát kvůli ní oželela i já)...
Ale já se jí musím zeptat!!! Já tam chci!! A vím, že ona taky!!!
Nemůžou jí přece ničit život věčně!!! To nejde!!!
ÁÁÁÁ...!!
Nemůže podruhé promeškat příležitost vidět jednu z milovaných skupin, to je prostě neodpustitelný!!! Já být na jejím mítě, radši zdrhnu z baráku, než pak trpět jako pes- což ona po Diru trpěla, a teď by trpěla znovu...x((
Asi zabijuju její rodiče nebo ji do toho Rakouska unesu.. nebo já fakt nevím... ale rozhodě jí o tom říct musím!!!
Chjo.. život není fér... Proč mám já dojíždět na to, že ona má blbý rodiče?? Proč??! To se mám na ni vysrat a jet tam bez ní a pak zas vidět, jak ji to ničí?!! Co mám sakra dělat?!! Nechci ničit svůj život jen proto, že její rodiče ničí ten její... Chci jí piomoct.. kurva, kurva, kurva!!! Chci tam jet!!!!
LM.C
LM.C

Toulavá...

17. března 2010 v 20:49 | Voyager |  diary
To si tak vyrazíte odpoledne ven.. Není špatný jít sama, ale s některou milovanou osobou je to samozřejmě lepší - vždycky záleží spíš na náladě... Zajdete do knihokupectví, po pár obchodech, do kavárny, všude něco málo nakoupíte... Pak si zanesete věci domů a tadá - máte celý volný večer! Teď jen poslat kamarádku domů a.. A co? Sedět mezi čtyřma stěnama, v tom nepřirozeným světle žárovky, tísnit se uvnitř a užírat se nudou? Když na vás venku čeká ten velkej, lákavej svět, město, chladný večerní město pod pouličníma lampa a zářivejma neonama...? Když tam čeká volnost, prostor, útěk od stereotypu?
Gratuluju, to vás asi právě chytla toulavá. Mě poslední dobou chytá víc než často ;o)
Až teď, když už i tohle "velký město" šlo definitivně spát, se nechám zavřít do toho dusnýho malýho bytečku, i když nerada ;o)

Ne, není to tak zlý, jen... Víte, co všechno je venku..? Tolik zapovězenejch uliček, čerstvej večerní vánek, kdejaký zajímavý existence i neexistence ("A hime? Co dělají ťamíci, když zavřou obchody? Oni spinkají? Spinkají? To je sladkýýý...") a celková mystická atmosféra vám trošku pootevře mysl a malinko vás "opije" či jen "nakopne" do pohodové a bezstarostné nálady (což je nejlepší nálada na sáhodlohý diskuze a filozofování o všem, od vesmíru, přes školu, po smysl života..xD)

Nemusím být přímo v centru dění, stačí mi chodit mezi tím vším a užívat si to vědomí pulzujícího života kolem, neutuchající zábavy, která prýští z lidí okolo, jsem šťastná jen ve svém introvertním zamyšlení či rozhovoru s někým milovaným, kdy se zároveň cítím součástí a zároveň jen pozorovatelem toho všeho..

Jaaj, to sem se zas zasnila ;o))
Miluju večerní město...n________n

feelings
Město snů..




Brnooo (buzerantů plnooo..)

č. 382 opět spáchal pokus o hudbu..?! xDD

15. března 2010 v 16:33 | Voyager |  ostatní
Někdo si prostě nedá pokoj... xD No schválně, řekněte - dá se TOHLE poslouchat?!
A takovej to býval dobrej muzikant.. kdysi.. x(



Jdu se učit..
Poučení dne: "nevím" není odpověď, zvlášť jde-li o metalový festivaly a neodbytný nápadníky a...
A teď mi zavolala má nejlepší přítelkyně a dem si sednout ven, ona je tu, v pvčku, ach já klikař!!! Musím jí toho tolik říct!!! Sbohem učení, sbohem otravní nečtenáři mýho blogu, já páááádííím..._____n

Dítě v ulitě bezpečí

14. března 2010 v 14:42 | Voyager |  diary
Nedopadlo to TAK zle. Vlastně to bylo fakt fajn... Byl na mě moc hodnej, nenalýhal na mě (nebo spíš říkal, že nebude, že nic neudělá, že ví, že se musí krotit a být hodnej xDD), zahrnoval mě lichotkama ("já se na tebe musím furt dívat.. ty si až moc hezká, to je hrozný!" xDDD)

Jenom.. Z něj prostě cítím, že když si vedle mě sedne, když mě pohladí po noze nebo mi dá ruku kolem ramen, když mi říká "Jsi až moc hodná a poslušná, ale to změníme", prostě.. z nikdy nedospívajícího dítěte chce udělat holku. Sedmnáctiletou slečnu. Ne nevázanou rebelku a kurvu, prostě mě chce jen trochu odvázat, trochu mě zaučit... Ale já nevím, jestli to chci.

Mně se tak líbí v mé ochranné ulitě, v domečku, kde si můžu snít o svým princi na bílým koni, kde mám jen hudbu, knížky, fantazii a pár nejbližších přátel. Jsem prostě sladká a nevinná uzavřená panenka, naivní dítě. Vím, že většina holek v mým věku se chová jinak. Ale když... On mě vytáhne do hospody, do zakouřené hospody plné dospělejch chlapů.. Myslí si, že když mě bude tahat do takovejch míst a vyprávět o tom, že mě do tohohle zavsětí a zaučí, když bude dělat něco, co já nechci a bude se mě snažt změnit v něco, co nejsem, jak může čekat, že to budu s nadšením přijímat?
My dva spolu zkrátka nemáme nic společnýho! Ano, je ke mně hodnej a pozornej, ale já cítím, že jen vyčkává, až mu v nejbližší době dám, protože "přece nemůžu zůstat taková nezkažená, protože o děcko žádnej normální kluk nestojí, kluci chcou holky".

Ale když mně spousta věcí přijde tak primitvních! Proč by mělo být siláctvím pičovat a volvat na všecky strany? Proč se se mnou chce dívat na primitvní pubertální komedie typu "prci prci prcičky"? Proč mám psolouchat řeči, že "všechno beru moc vážně" a že se "nedokážu uvolnit a odvázat"...? Jestliže on pohrdá mým životním stylem, pak já pohrdám jeho dvojnásob! Opravdu - srát na školu, vymetat pařby, chlastat do němoty, kouřit, mít deset známostí na každým prstě, zkrátka "se bavit" a "užívat si život plnými doušky".. Jak pardon, ale to nejsem já! Neříkám, že sem tak hodná... Samozřejmě, že mluvím sprostě, samozřejmě s kamarádkama probíráme naprosto všechno, i ohledně porna a ptáků a mrdek a bůhvíčeho, samozřejmě neodmítnu skleničku alkoholu nebo se ráda přidám ke kdejaké kravině a zkrátka sem úplně normální, jen se prostě nemusím hned chovat jako buranka a kurva... Nebo snad jo..?!

Já chci ve vzahu vidět romantiku.. lásku... Pokud bych měla s někým něco mít, jako tělesnýho, nechci, aby to bral jako nějakou úchylnou srandu, aby si říkal "konečně mi dala", abych pro něj byla flák masa, který je navíc v pořadí ixtý-první...

Ach jo... Třeba je to je tím, že do něj prostě nejsem zamilovaná, tak se všemu, co mi říká a co se mi snaží vnutit, bráním.. Možná , že sem zkrátka ještě nikdy nebyla zamilovaná... Možná, že kdybych byla, kdybych byla s někým, po kom bych živočišně toužila (což umím xDD), brala bych to jinak a klidně bych ze sebe dělala kurvu a dokázala bych se chovat jinak, pohodovějc.. Třeba prostě cítím, že mi s ním není tak dobře, jak bych chtěla, a tak se uzvařu a stáhnu..

Měla bych zajít za někým z té spousty kluků, do nichž sem nešťastně platonicky zamilovaná, násilně ho objemout a zjistit, co cítím... Akorát že kluci, do kterejch sem zamilovaná, jsou většinou o spoustu let starší a neumí ani slovo česky... Hej, to říkal v té hospodě jeden jeh kamrád, Jirka, když se se mnou bavil "Takže ty se zajímáš o Japonsko.. To se ti asi líbí i japonští kluci.. no tady spíš asi vietnamští..."Věřili byste tomu, že existuje někdo natolik normální, že má tak správný volný asociace, chápe mě a nevysměje se tomu..? Já ne n____n A navíc byl Jirka hezčí než Mira a určitě i starší.. A ptal se mě na Japonsko.. A na včerejší koncert Rammsteinů.. A bavili sme se o hokeji... Prostě sem si v tu chvíli přála tam být s ním. Nebo spíš vůbec nebýt xD

Když si na to vzpomenu.. Věřím, že být tam s Jirkou, budu mu věřit víc, nebude mě chtít změnit, bude to přirozenější, bude se o mě víc zajímat, chápat mě, působil taky rozumnějc a "vyspělejc"... Hele, možná je to fakt konkrténě jen kvůli Mirkovi, že se nedokážu uvolnit a odevzdat se...

Už na psaní tohohle článku kašlu, stejně akorát moc kecám.. když vím, že to nikdo nečte xDD Kdyby náhodou, budu vděčná za každej názor nebo radu, co mám dělat..n___n

Za chvilku přijde..!

13. března 2010 v 14:43 | Voyager |  diary
Pomoc! Každou vteřinou se objeví u mejch dveří!! Moje známost, Mirek, a moje rande, na který se vůbec netěším...! Chjo.. x((( Držte mi palce, ať to přežiju bez újy... Doufám, že budem mít furt o čem mluvit, aby se náhodou nepokusil o něco víc..!! x(((

Vaše zoufalá Voy

Proč ještě nespím..?

13. března 2010 v 4:16 | Voyager |  diary
Jednoduše proto, že sem závislá xDD
Má kamarádka mi dnes (vlastně včera ;o) pomohla nainstalovat simy dvojku a já nedělám nic jinýho, než že sedím u kompu a virtuálně žiju xD Strašlivě chytlavá záležitost, což..? xD

Tady je pár povedenějších fotek... abyste se mohli kochat jako já.. koch koch... n___n Můj Kyoshi je strašnej kunďák, že? xDD Přijdu si nehorázně zvrácená, když nemůžu spustit oči z kreslené postavičky..xDD No nic, jdu spát, už to přeháním...>__<


Fotka s názvem "Já a ťaman" xD

9. března 2010 v 17:46 | Voyager |  diary
Neberte to moc vážně xDD Já jen zkoušela dávat svou fotku vedle fotek různejch Japonců.. Nakonec to odnesl chudák mladičkej Toshiya xD Už nikdy neřeknu větu "Nedokážu si sama sebe představit vedle Asiata", protože teď už dokážu (a moc se mi to líbí.. xD) tak proč sou ti zasraní ťamani v Česku tak chladnokrevní, usmívaj se, říkaj "ťiťapadesát" "keťup-hočiči" a "naslenou" a furt se usmívaj a.. přitom sou úplně slepí.. vůči zájmu věrné (vřískající) fanynky..? >___< x(
(Víš proč, ty krávo blbá? V předchozím článku sis na to sama odpověděla..)x

Je na mně závislej ...x__X

9. března 2010 v 17:31 | Voyager |  diary
Moje známost ze včerejška mě už za první den stačil zbombardovat asi pěti smskama a ještě mi vynadat, že já mu neposlala ani jednu... >__< Prej "to sem tak hroznej a otravnej?" x(( Samozřejmě, že není, jeho zájem mi imponuje a vážím si toho, je to od něj hezký, jen... Mám děsnej problém - jiskra. Co si budem nalhávat, kamarádit se asi nechce. A já ho nedokážu a ani nechci poslat do háje zelenýho. Jenže.. jiskra... ona nepřeskočila Ode mě ne. Ai se chovám jako nějaká trapně romantická dvanáctka, ale.. Prostě, když já hnedka nepocítm živočišnej zájem, je pro mě každý další setkání, esemeskování, rozhovor.. prostě cokoliv, od čeho si ten druhej slibuje něco nesplnitelnýho, o to větší utrpení.
No jo, nečekám do vás, že mi budte udílet rady, co teď, i když by to od vás bylo hezký xDD Ale i jedna má dobrá přítelkyně řekla jen "No jo, to víš, život je těžkej", načež se zasmála a omluvila, že ví, že je to od ní hnsuný, ale že mi prostě poradit neumí. Protože ona je narozdíl ode mě zamilovaná šťastně. Proč se ze dvou lidí vždycky zamiluje jeden a druhej si musí zvykat na cit postupně? Proč skutečně oboustrannejch milostnejch vzplanutí je tak zatraceně málo?
Já, kdybych se zamilovala (totiž do někoho, kdo umí česky, což je u mě problém xDD) prostě bych dotyčnýmu nakráčela před čumák a vmetla mu do xichtu, že su z něho posraná a ať si mě prohlídne a na rovinu mi hned od začátku řekne, jestli má smysl si dělat naděje.
Protože takovýhle trapný, rozpačitý tahanice a boje o pozrnost ubližujou oběma stranám.. x((


Asi přece jen dospívám...

8. března 2010 v 20:30 | Voyager |  diary
Pardon, uvvědomuju si, jak idiotsky ten titulek zní, taky nesnáším tyhle sentimentální kecy xDD
Jen mi tak došlo, že už mi bude sedmnáct (and it's sweeter than sixteen xDD).
Ne, že by to znamenalo něco přelomovýho, rosteme všeci. Ale když já jsem wild child, zvlčelý děcko, co nikdy nechce dospět. Asi se toho spíš bojí.
Ale poslední dny mi dávají řádný lekce. Nejen, že mi pomalu začalo skutečně docházet, že tenhle život je MŮJ a nikdo jinej ho za mě zkrátka žít nebude, že se musím vzchopit a spolýhat v prvé řadě na sebe. Ale taky sem si uvědomila (ať dám těm debilním kecům korunu xD) že jsem HOLKA! xDD
Totiž... Dneska tu byl deavtenáctiletej kluk, Mirek, se svým mladším bráškou. Docela jsme si rozuměli, což je kupodivu, protože on prý býval na základce průšvihář, snížený známky z chování, několik propadnutí, kdežto já jsem premiantka gymnázia. Snad je to tím, že je mu devatenáct, ale na mě i přes to všechno zapůsobil mnohem inteligentnějc než ta pubertální sebranka od nás ze třídy. Myslím, že se ve mně jako jeden z mála snaží hledat a nacházet, není mu jedno co říkám, co si myslím.. Taky se docela shodnem v hudebním výběru (i když on je spíš na severní Evropu, kdežto já na východní Asii xD), taky oba čtem... Nevím, rozumím si s ním a imponuje mi, že i on si rozumí se mnou. Vyptal si telefon a chce jít v sobotu ven. Určitě s ním nechci chodit, to ne, to já si furt čekám na svýho prince na bílým konci, což mě, naivku pitomou, hned tak nepřejde, ale moc ráda bych si našla dobrýho kamaráda-kluka. I když o to on asi stát nebude, co..? Vážně jsem naivní... >__< xD