Být bez něj - nechci nebo neumím..?

26. června 2011 v 14:19 | Voyager |  diary
Už mi to chybělo, zazanamenat si zase nějaký srdceryvný "bogííísQový výblitek".. takže "pár" slov ke včerejšku x)

Mělo to být jen krátký setkání, tak na hodinku/dvě. Měli jsme si jen všecko ujasnit z očí do očí, rozloučit se a říct si sbohem. On mi slíbil, že mě nebude nijak přemlouvat, nijak citově vydírat, ani dělat jakejkoliv jinej nátlak. A taky že nedělal. Ne, on opravdu nezačal vytahovat žádný nostalgický vzpomínky, nevedl žádný sentimentální kecy, nic takovýho... S tím jsme totiž začli oba, společně. A pak už to šlo z kopce.. nebo možná do kopce... každopádně, vezmem to od začátku.


Hned když přijel, tak nějak jsem ani nevěděla, jak ho přivítat.. On byl ve stejných rozpacích jako já.. Tak jsme si jen řekli ahoj, snad jsme se ani neusmáli. Navrhla sem, že si můžeme jít sednou do Aidy, no tak jsme šli.. A bylo to velice rozpačitý... Nechytli jsme se za ruku jako vždycky, nepolíbili jsme se, neřekli jsme si, jak jsme si chyběli a jak moc jsme rádi, že se vidíme, bylo to tak zatraceně zvláštní a hloupý... Šli jsme skoro mlčky, padlo jen pár frází typu "Jaká byla cesta?" a tak... Teprve po pár minutách jsme se trochu normálně rozpovídali.. O rozchodu, o tomhle posledním setkání, o tom že ani pro jednoho není snadný, postupně i o tom, jak je zvláštní jít vedle sebe jako dva cizí lidi... A z mých plánů, jak na něj budu celou dobu protivná, jak ho za každej emotivní kec pošlu někam a jak vůči němu budu tvrdá a neoblomná, tak z těch nebylo nic, absolutně. On byl se mnou, and nothing else mattered.

V Aidě jsme teprve začali detailněj řešit důvody rozchodu, padlo pár výčitek, nějaký omluvy, nějaký slova útěchy, byli jsme zkrátka upřímní.. A vzhledem k tomu, že ani jeden z nás (přece jen už jsou to tři týdny od rozchodu) nebyl zmítanej ohnivýma emocema, dokázali jsme být objektivní, dohodnout se, vzájemně se pchopit, respektovat se a neříkat zbytečně zraňující bláboly (jakých jsem mu do telefonu v rozhořčení nakecala už tak víc než dost).

Ale ani tak moc nejde o to, co jsme si říkali, jde o pocity.. Ty co byly v něm, ale i ty ve mně.
Kdo mě trošku zná, ví, jak to se mnou a s mýma citama k němu vždycky bylo. Když jsem s ním, je mi úžasně a maximálně ho miluju. Když jsem bez něj, rychle zapomínám na to hezký, začínají se vkrádat pochybnosti, sbírat usvědčující argumenty. A tenhle zaběhnutý mechanismus opět nezklamal.
Takže ve mně se odehrávalo asi něco jako "Podívej na něj, jak tu sedí.. on je smutnej.. Proč si mu ublížila, když jste spolu prožili tak krásný věci, když ho máš tak ráda, tolik ti na něm záleží? Vždyť přece patříte k sobě! On je tvůj! Vezmi ho za ruku, pohlaď ho, usměj se na něj... Přitiskni se k němu a řekni, že spolu všecko zvládnete, protože jinak to prostě být nemůže.. Ale ne, sakra, ne! Vždyť se přece rozcházíte! Vždyť ti přece tak nehorázně leze na nervy, otravuje tě vším co dělá, nemá žádnou hrdost, štve tě! Nemáte společný zájmy, společný přátele, nevidáte se, váš vztah je v troskách! No jo.. ale ty bez něho nedokážeš být.. Vždyť ty bys tu nemohla sedět s nikým jiným.. Přece vy dva patříte k sobě.. Máte naplánovaný léto, máte spolu jet vlakem, tulit se k sobě a špetat si, jak se těšíte, má ti koupit trapnou zmrzlinu v zoologické a máte si spolu zajít do Národního a máš ho zavíst na mši, máte se vedle sebe každý ráno probouzet, máte se spolu milovat.. Jen s ním a s nikým jiným, protože on a ty prostě... Ale co to melu! Vždyť ti tak vadí, je ti tak protivnej! Nic ve všem vztahu nefunguje! Je mezi váma nepřekonatelná propast, vždyť se ROZCHÁZÍTE! "
No a takhle nějak se to ve mně bilo.
Dotkl se mé ruky. Omluvil se. Já sem se nevesele zasmála a řekla sem mu, že mi to připadá jako trapná fraška. Když jsme byli pryč z Aidy a seděli jsme na lavičce, neovládla sem se.. položila sem mu hlavu na rameno.. on mě objal.. a jen jsme tam tak seděli.. Cítila jsem se tak jistě, tak v bezpečí, home sweet home u něj v náruči! To nejde popsat prostě... T_T

Ačkoli se celej včerejšek nesl v duchu "co to sakra děláme, vždyť se rozcházíme", nesnažili jsme se tvářit, že spolu nejsme šťastní... Byli jsme, jako vždycky. Ale smáli jsme se kolemjdoucím, že v nás vidí zamilovanej pár.. vždyť nejsme zamilovaní, a nejsme pár..! xP Vždyť se přece vidíme naposledy, pusu a šáteček, amigo! Proč jen to můj mozek nedokázal vstřebat jako fakt, proč jen si na něj pořád nárokoval vlastnický práva..

Myslete si, že jsem blbá. Nebo že jsme oba blbí. Trapní, ubozí, bez hrdosti a charakteru. Že jsme zoufalci, co marně slepujou trosky vztahu. Mně je to jedno... x)

Ne, neříkám, že se dáme znova dohromady ( o tom sakra mlčte před Nenym, tomu sem řekla, že už jsme zase šťastně spolu xDD). Jen si prostě myslím, že se ho nedokážu vzdát.. zatím... nebo neumím... Protože celej ten den jsem uvažovala, jestli to prostě není jen síla zvyku, taková setrvačnost, konzervatismus. To, že se od něj nedokážu odpoutat. Že se mi prostě nechce smiřovat s myšlenkou, že by po něm mělo zůstat prázdný místo, že se bojím to místo zaplnit někým jiným. A že kvůli tomu strachu z neznáma nebo prázdnoty se snažím udržet i ty poslední střípky něčeho, co považuju za jistotu. Možná že to tak je. Možná že to tak není správný... A jak říkám, asi už to nebude plnohodnotnej vztah. Já ani nevím, jestli s ním chci být v plnohodnotným vztahu.. ani nevím, jestli jsem s ním kdy v plnohodnotným vztahu někdy byla - co to vůbec je?
Já prostě jen chci, jako vždycky, jednat naprosto sobecky, bez přemýšlení o tom, co bude dál, jednat z momentálního rozmaru a tak, abych se cítila šťastná v daný okamžik. A zatím mi vyhovuje ho, s nadsázkou, ještě chvíli zneužívat pro svoje osobní štěstí.. xPP

Takže jsme domluvení, že se mu ještě brzo ozvu, budu-li chtít. A já budu chtít, ať už si o tom myslíte co chcete. Nemusíte moje rozhodnutí, jeho přístup ani náš "vztah" chápat, rozumět tomu, schvalovat to - to je vaše věc. Já tomu sama moc nerozumím... Ale nechci nad tím přemýšlet, nechci si nic vyčítat ani o ničem pochybovat... Kore ga ore no aishikata... x))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kýtuška Kýtuška | Web | 26. června 2011 v 14:22 | Reagovat

Ach , tak dlouhý článek :-D to se mi bohužel nechce číst.. Hezkej blogís :-)

2 korja korja | Web | 26. června 2011 v 14:24 | Reagovat

:-)

3 Marty Marty | Web | 26. června 2011 v 14:26 | Reagovat

Ahoj, spřáteluješ? Měníš Ikonky? Nechceš si udělat vzájemnou reklamu na naše blogy? :) .. Kdyžtak si přečti můj článek: http://ixtreme.blog.cz/1106/vzajemna-reklama-na-blogy

Je to prospěšná spolupráce pro obě strany :)

Díky a neber to jako reklamu, přece jenom na tom můžeš vydělat i ty :P

Marty

4 Meii Meii | 26. června 2011 v 20:51 | Reagovat

jéžiši kriste... co to jsou zas za komentísQy? >_< :D strašně k článku X_x hej... můj názor je docela obsáhlej.. takže Ti ho radši sdělím zítra v pyžamu u jahodovo-jogurtového dortu =)

5 Eii Eii | 27. června 2011 v 19:10 | Reagovat

No... Můžu Ti stokrát říkat, jaká je to kravina, dávat se znovu dohromady, ale asi Tvoje pocity chápu, ostatně jako vždycky... Takže... Listen to your heart before you tell him goodbye...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama