Září 2011

Rýmovačka

20. září 2011 v 22:19 | Voyager |  moje tvorba
Ondrášek se trápí... Zatím nevím o co jde, nechce o tom mluvit, ale doufám, že mi to zítra poví, až se uvidíme.. že ho budu moct aspoň částečně podpořit nebo utěšit, ať už půjde o cokoliv.
Nicméně dneska mi opravdu nešlo se soustředit na nějký pojebaný řezy hranolama a jehlanama, když na něj musím neustále myslet... Takže učení šlo více-méně k šípku, bohužel. Místo toho jsem si v uplynulých minutách smolila na papír vedle geometrických náčrtů trapnou rýmovačku...

Co v mysli tvé,
je v mysli mé,
je v mysli naší společné.

Čím trpíš ty,
tím trpím já,
tím trpíme my, oba dva.

Co těší tě,
to těší mě,
to těší nás dva vzájemně.

Kam se mnou jdeš,
tam s tebou jdu,
tam jdem po cestě osudu.

Jen silný buď,
ať i já jsem,
ať spolu dojdem za svým snem...

Nehledejte v tom nic než pár sentimentálních a uširvoucích veršíků - ale je to od srdce.. x))

P.S.: Asi už jsem tím otravná... ale strašně moc ho miluju! ;)) <3

Tatínkova holčička..?! >__<

13. září 2011 v 20:54 | Voyager |  diary
Tohle mě ubíjí...!
Snad měsíc zpátky jsem otci říkala, že jedu o víkendu šestnáctýho slavit s kamarádkama na chatu osmnáctiny. (Teda, on je to vlastně víkendovej punkovej fesťák, ale to on vědět nemusí...) A teď jsem mu to, týden dopředu, ještě připomněla. A on na mě hodil výraz typu: "Co? O tom jsi mi neříkala! Co si to zas vymýšlíš za akce!" Tak jsem mu nasupeně připomněla, že už jsem se o tom zmiňovala měsíc dopředu. On tvrdil, že rozhodně ne, a že mu o tom říkám zas na poslední chvíli. Tak prosím - měsíc je na jeho paměť moc dlouho, a týden už zas pro jeho nervy moc krátce!
A pak mě dokonce donutil vzít papír a "sepsat všechny svoje plány, aby náhodou na něco nezapomněl", samozřejmě to říkal pohrdavě s jízlivou ironií. Tak jsem si důležitě sedla a napsala svůj sáhodlouhý seznam - víkendová chata a říjnovej koncert v Praze. Aby mu náhodou něco z té tuny akcí nevypado! On vzal "seznam" a mnul si zoufale bradu. Zeptala jsem se ho, jestli dělá podobný caviky, když mu brácha oznámí, že jede na diskotéku nebo s klukama na kolech. A on to zakecal řečma, že já jsem narozdíl od bráchy pořád někde, že takhle by to nešlo, že su furt v prdeli, furt někde lítám, že mám furt nějaký svoje Ondry, Mišky a Elišky a doma vůbec nejsem.
Tak jsem se naštvala, že fajn, že možná o prázdninách sem moc doma nebyla, ale teď už mám školu, teď su doma furt a o co že mu jde, když chcu aspoň v období osmnáctin něco podniknout. Tak mi vyjmenoval všechny moje velkolepé akce, kterých se dopouštím neustále už teď: v pátek přijelas v jedenáct, v pondělí v sedm, dneska v pět..- už ani nevím, kdys letos přijela domů hned po vyučování.
Tak pardon! Přijet domů o dvě hodinky později, abych mohla být chvilinku se svým klukem, to jsem si dovolila moc..! To mám přijet domů ve tři a až do večera se sama ukousávat nudou a steskem, zvlášť když nemám ani moc učení?
Když jsem chtěla nějakej konstruktivní důvod, proč je vlastně tak špatný být mimo domov, zmohl se jen na výmluvu, žeprý potřebuje, abych doma pomáhala. Ale chyba lávky - přes prázdniny jsem vždycky napřed uklidila, uvařila, umyla nádobí atd., a teprve pak se jela bavit - a stejně se mu to nelíbilo a vyčítal mi, že jsem furt pryč...
A tak jsem byla upřímná: "Ty bys byl úplně nejradši, kdybych neměla žádný kamarády, žádnýho Ondru, žádný plány a zájmy, kdybych prostě jen seděla doma na prdeli, učila se a pracovala. To by byl ideál!" Ale nedodala jsem tu největší podpásovku - vím, jak tě sere, že sám v životě nestíháš nic jinýho než chodit do práce, že nemáš čas na žádný kamarády, že nemáš ženskou, že nemáš věk na to se bavit.. ale to kurva není důvod brát život mně, když ty nemáš svůj!!

Ne, neříkám, že mi otec někdy něco zakazoval - to ne, to bych mu křivdila. Je mi jasný, že tu "víkendovou chatu" nakonec beztak nezatrhne, i když jsme se kvůli ní právě solidně rafli. Ale sere mě tady ten jeho přístup - jako bych se měla cítit provinile a měla si připadat jako strašnej zločinec jen proto, že se chci vidět s lidma, co mám ráda! Vole! Vždyť já su tak skvělý dítě, jsem na gymplu, mám vždycky vyznamenání, nekouřím, nefetuju, nedělám problémy, pomáham doma.. jsou rodiče vždycky takoví, že mají pocit, že jejich dítě je to nejhorší a musí mu dělat přehnanou autoritu? Asi ne.. třeba mamka taková není.
Aaach jo.. x( Tohle bolí.. Ta vzpomínka na tu dobu, co jsem bydlela u maminky. Bydlet ve městě, čili neustále v kontaktu s lidma, co miluju. Mohla jsem být s nima, mohla jsem se vracet pozdě domů a mamka mi nikdy v ničem nebránila. Byla schopná rozumné domluvy a nezakazovala ani blbě neremcala v případě, že k tomu nebyl důvod. A ve městě bylo pořád co dělat... a můj krásnej pokojíček s vlastním kompem a dokonalým parapetem, na kterým jsem po nocích vysedávala... a návrat mamky i jejího přítele z odpolední až kolem jedenácté... a škola deset minut pěšky... a Addienka a Miška hned u našeho... och bože, jak nechutně moc mi tohle období chybí!! Kdyby to tak šlo znova zařídit.. Zvlášť teď, když tam mám i svojeho Ondráška a nedokážu bez něho přežít ani blbej víkend... Bylo by to všecko tak jednodušší... Bože, děcka, chce se mi brečet T_T

P.S.: Tak by mě zajímalo, jak můj tatínek bude reagovat, až začnu u Ondry přespávat... jaký asi bude mít pochopení pro mou vizi, že společně budem chodit ze školy k němu a ráno zas společně do školy? Asi žádný.. x_X Ale už mi kurva bude osmnáct, tak o co sakra jde?? On je prostě v některejch věcech tak strašně omezenej.. ještě jsem mu ani neřekla, že mi mamka platí antikoncepci - co kdyby nerozdýchal fakt, že jeho malá holčička zná víc než pusinky na tvář.. >_<