Zrozená z nudy :P

7. dubna 2012 v 22:46 | Voyager |  moje tvorba
Když spojí své síly prázdniny a nemoc, vznikají pitomé nápady a z nich pitomé první kapitolky literárních veleděl :P
Jako třeba tenhle příběh.. Je celý o mně, a zároveň o mně vůbec není ;)



Rozespale jsem pootevřel oči, ale urychleně jsem je zase přimhouřil před jasným slunečním světlem. Zvláštní. Přísahal bych, že jsem večer zatahoval závěsy. Leda že... konečně jsem se přinutil oči otevřít. Ne, nebyly zatažené. Upřímně řečeno, na okně vlastně ani žádné závěsy nebyly. Byly tam žaluzie. Nebylo to moje okno. Nebyl to můj pokoj.
Jak jsem se tu sakra octl?
Nejistě jsem se rozhlédl po místnosti. Byl to malý podkrovní pokojík s úzkým střešním oknem. Postel, skříň, psací stůl s židlí, zdrcadlo a knihovnička. Nikdy předtím jsem tu nebyl. Usoudil jsem, že jsem v království nějaké holky, protože stěny měly lehce fialový nádech a zdobily je rozmanité květy. Ne že by tomu ale napovídal zbytek pokoje, protože nepořádek tu byl jak po čtrnáctidenním řádění pěti kluků. Zdálo se, že na zemi je vyházený snad celý šatník, a mezi kousky dívčího oblečení se povalovaly sešity, učebnice, knihy, plyšáci a spousta dalšího harampádí. Můj první úsudek byl, že tahle spoušť musí být výsledkem nějakého loupežného přepadení, jako vystřiženého z amerického filmu. Přítomnost špinavého nádobí však v tom zmatku působila natolik familiérně, že jsem byl nucen uznat úplě jiný závěr - slečna Tadybydlímjá musí být pěkná bordelářka. Pobaveně jsem se tomu zjištění zasmál - vůbec mě to nepřekvapovalo, naopak to potvrzovalo to, co jsem o holkách slyšel.
Otočil jsem se na druhý bok a pohled mi padl na pár zarámovaných fotografií rozvěšených po stěně. Byli na nich rozliční lidé, které jsem neznal, ale všechny je spojovala přítomnost jediné dívky. Měla dlouhé tmavé vlasy, které fotku od fotky nepatrně měnily odstíny červené a hnědé - očividně si je barví. Její roztomilý obličej zdobilo pár pih na bambulkovitém nosíku a velké, pronikavě modré oči s dlouhými řasami. Zdála se velmi drobná a štíhlá a upřímně řečeno jsem v ní na první pohled našel zalíbení. Fotografie měly v dolním okraji drobné popisky a já si tak mohl snadno přečíst, že tadyhle je se svou kamarádkou Pavčou, tohle že je Miška a tohle Adél, tu je s maminkou a toto je její starší bratr Roman, a tady zas... Neměl jsem chuť zkoumat celý její životopis. Zívl jsem se a neochotně ze sebe stáhl vyhřátou přikrývku. No dopr..!
Jestli jsem se cítil udivený a zmatený, když jsem se před pár minutami probudil v úplně cizím pokoji úplně cizí holky, nebyl to ani zlomek toho šoku, který jsem pocítil teď. Překvapení, které na mě vybaflo zpod přikrývky, vůbec nepatřilo k těm, které bych chtěl po ránu zažívat. V růžovém dívčím pyžamu se tam choulilo útlé dívčí tělo. Rád bych teď dodal, že tam ležela vedle mě, jenže to bych lhal. Pravda je, že to tělo bylo moje. To já byl tou dívkou z fotografíí.
Vystřelil jsem z postele jak namydlený blesk a práskl sebou před zrcadlo. Rozcuchané dlouhé vlasy trčely do všech stran, jemné rty se křivily v nevěřícném úšklebku a indigová kukadla zmateně koukala do těch mých, toho rána úplně stejných. Vztáhl jsem drobnou ruku k jejímu... svému obličeji a setřel rozmazanou řasenku. Ten dotek jsem cítil. Dotkl jsem se sebe. Byl jsem to já.
Sen. Tohle nemá jiné vysvtělení, než že se mi to všechno jenom zdá. Snažil jsem se uklidnit a nepanikařit - jestli je to skutečně jen sen, strach a ukvapené jednání by mě z něj mohly rychle vytrhnout. A já si záhy uvědomil, že to bych vlastně docela nerad. Nechtěl jsem se připravit o tak nevšední zážitek. Neříkám, že bych kdy po něčem takovém toužil, to rozhodně ne! Ale když už se mi naskytla taková příelžitost, ať už je za tím kouzlo, blouznění či jen spánek, chtěl jsem toho nějak využít. Jak? Nebudu zapírat, prakticky okamžitě mě začaly napadat nejrůznější nápady a šílenosti, z jejichž valné většiny by majitelka těla asi neskákala radostí. Co kdybych třeba...
Než jsem však stačil cokoliv udělat, z vedlejší místnosti se ozval podrážděný chlapecký hlas: "Terezo..."
Úplně ve mně hrklo. Nějak mi nedošlo, že v tohmle světě, ať už reálném či snovém, budou kromě mě existovat i jiní lidé. A že s nimi pravděpodobně budu muset přijít do styku. Nijak jsem ale nereagoval. Třeba ani nevolal na mě...
"Hej, Terezo," pronesl znova a důrazněji a tentokrát při svých slovech otevřel dveře do mého pokoje. Připadal jsem si trochu trapně, že tam tak sedím před zrcadlem - u holky ale zřejmě nic zarážejícího. Vstal jsem a bojácně jsem vzhlédl. Když jsem spatřil kluka ve dveřích, jeho tvář se v mé hlavě okamžitě spojila s tváří z fotografie. Bratr Roman. Slovní spojení "fotografická paměť" pro mě najednou nabylo nového rozměru a já v duchu děkoval všem božstvům, že tuto schopnost mám. Nezdál se mi moc vysoký, mohl mít něco přes metr sedmdesát a za normálních okolností bych byl o půl hlavy větší. Teď byl však o půl hlavy větší on. Musím být vážně prcek.
"Co se děje, Romane?" otázal jsem se a byl jsem tím vystaven dalšímu šoku, a to konkrétně z mého vlastního hlasu. Zněl tak pitomě a infantilně a přihřátě a... Jistě. Zkrátka jako hlas holky.
"Já jen, jestli už vstáváš, protože za čtvrt hodiny ti jede autobus." Tón, kterým se mnou mluvil, byl přehnaně autoritativní a mně od prvního okamžiku lezl na nervy. Napadlo mě, že už vím, jak se asi cítí poučovaná mladší sestra a že k té své budu muset změnit přístup. Pokud ji teda ještě někdy uvidím.
Bratr na mě ještě houkl něco o nechutném smetišti a úklidu, načež zapadl zpátky do svého pokoje, asi spát.
Za čtvrt hodiny? Tohle bude zkouška ohněm. Sebral jsem ze země batoh, co vypadal jako školní, a vysypal jeho obsah na postel. Jako jediné dva důležité předměty pro tuhle situaci jsem okamžitě vyhodnotil svazek klíčů a autobusový průkaz na jméno mé hostitelky i s měsíční jízdenkou do nejbližšího města. Odtušil jsem, že tam se asi nachází její škola a tudíž se tam asi právě chystám. Narozdíl od názvu bydliště, který pravděpodobně patřil nějaké malé vesničce, mi byl název města známý. Bohužel však jen z hodin zeměpisu - já sám jsem bydlel téměř na opačné straně státu. Jak jsem tak procházel údaje na průkazu, postupně jsem začal docházet k nepříjemné jistotě - všechno bylo moc detailní a konkrétní na to, aby to pocházelo jen z mého podvědomí. Tohle nemůže být sen.
Bez ladu a skladu jsem naházel ostatní věci zpátky do batohu. Neměl jsem moc času přemýšlet, co si obleču, ostatně mi na tom nijak zvlášť nezáleželo. Na podlaze jsem našel trochu ušmudlané béžové džíny, ke kterým jsem si ještě oblékl nějaké hnědé tričko a pár možná použitých ponožek a byl jsem připravený vyrazit. Naposled jsem na sebe kouknul do zrcadla. Při tom pohledu jsem usoudil, že by nebylo od věci se aspoň učesat. Věděl jsem, že jeden kartáč na vlasy jsem právě vrátil do batohu, tak jsem ho zase vyndal a pokusil se zkrotit rozježenou hřívu.
"Aaau.. kurva..!" Sykal jsem bolestí. Na tohle bych si tedy nechtěl zvykat - což o to, dlouhé vlasy se mi na holkách líbí, ale za tohle by mi to nestály. Vzdal jsem marný boj. Nasupeně jsem zahodil kartáč do rohu místnosti (stejně se v tom nepořádku ztratí), popadl batoh a užuž se sbíral k odchodu, když jsem si na nočním stolku všiml platíčka drobných pilulek. Každá byla označena názvem jednoho dne v týdnu a ta dnešení mě mlčky vyzývala, ať na ni nezapomenu. Ihned mě napadlo, k čemu můžou tyhle potvůrky sloužit. Díky, nemám zájem.
V tom se ozvalo pípnutí mobilu. Kdopak Terezku asi shání? Mobil ležel na stole, vzal jsem ho do ruky a jal se číst příchozí zprávu. Chyba lávky. Bylo to přednastavené upozornění: "6:30 - antikoncepce".
Poraženecky jsem vzdychl. Tohle je snad osud - a proti osudu se nedá bránit. S velkým sebezapřením jsem vyloupl "pondělí" a přinutil se ho spolknout. Kdyby mi někdy předtím někdo řekl, že do sebe budu dobrovolně cpát ženské hormony, vysmál bych se mu - teď mi ale moc do smíchu nebylo.
Pak jsem si posbíral věci a vyšel z místnosti, vstříc velkému zlému světu. Zajímalo by mě, jestli se mi vůbec podaří dostat z domu. A na zastávku. A do školy. A... Radši jsem přestal přemýšlet dopředu. Děsilo mě to a stejně to nemělo smysl.
Octl jsem se v obývacím pokoji, sebejistě jsem ho přešel a otevřel dveře. Za nimi se dolů táhlo dřevěné schodiště rozdělené malou podestou, na které jsem si všiml několika misek - s vodou, granulemi, masem a kočkolytem. Moje averze na kočky tu asi nikoho zajímat nebude. Sešel jsem dolů do chodby a snažil se udělat si pořádek v tom, kde co je. Napravo dveře do kuchyně. Vzadu do dvora. Rovně a doprava koupelna. Rovně... dveře do ulice! Nebyl zas takový prolém to najít - horší bude si to tu všechno zapamatovat. Ale co, třeba to ani nebude potřeba, kdoví jak tohle celé nakonec dopadne.
Zatímco jsem hledal správný klíč ode dveří, zamyslel jsem se. Proč to vlastně dělám? Mohl bych přece zůstat doma, dělat, že se necítím dobře a celý den nevystrčit nos z pokoje. Vyhnul bych se tak tolika zbytečným problémům a komplikacím! Proč jen mě to nenapadlo dřív? Zaváhal jsem. Pak jsem se ale sám pro sebe lišácky usmál. Když už sranda, tak pořádná! A se vším všudy. Koneckonců, ostudu jsem mohl udělat maximálně jí. Pro mě je to byla výzva. A když už jsem tu roli vzal tak zodpovědně a od prvního okamžiku jsem se ji snažil hrát, nechtělo se mi hned přestávat. Vzhůru do džungle života puberťačky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eii Eii | 8. dubna 2012 v 12:24 | Reagovat

Wooow, hustý.:D Začínám se bát že se do Tvýho těla fakt převtělil kluk a tohle nám píše jenom proto, aby vysvětlil, že se budeš třeba chovat trochu divně...:D:D

2 A. Wilimes A. Wilimes | Web | 8. května 2012 v 23:15 | Reagovat

[1]: Třeba tam už žije nějakou dobu... hohohó!

I kdyby to ale bylo fakt tak, jak psala Eii, měla bys pádnou omluvu pro všechny svoje skutky, protože jsi obklopena samými "open-minded" tvorečky jako my, kteří by nejen měli pochopení, ale přáli si tutéž situaci u vlastní osoby. Minimálně já. Společensky se tomu říká schizofrenie, ale třeba je za tím mnohem, mnohem víc. He.
A...
No, víc přesvědčivě napsáno to asi být nemohlo. Přemýšlela jsem, kdo "z druhé půlky republiky" je Tvou součástí a jaká je jeho souvislost s Tebou. Mmm, třeba jednou... ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama